Helfenburk u Bavorova Pohádkový hrad u Bavorova

Bavorov

Hrad založili po polovině čtrnáctého století páni z Rožmberka, kterým patřil, s výjimkou krátkodobých zástav, až do roku 1475. Do rukou Rožmberků se Helfenburk vrátil na počátku šestnáctého století, kdy se vojenský význam hradu začal zmenšovat. Nadále zůstával správním střediskem panství, ale v osmdesátých letech šestnáctého století byl opuštěn a postupně se změnil ve zříceninu.

Jak se tam dostanete?

Parkoviště pro auta se nachází na louce pod hradem a je od hradu vzdálené cca 1 km. K využití je zdarma. Přístup k hradu je po dobře udržované asfaltové lesní cestě. Osoby se sníženou pohyblivostí mohou autem až ke hradu. POZOR – obtížný pohyb v areálu hradu, asistence nutná!

 

Helfenburk u Bavorova – historie

Ke stavbě Helfenburku získali tři bratří Rožmberští zvláštní povolení od císaře Karla IV., a to v r. 1355 za velmi pohnutých okolnosti v Pise. v severní Itálii. Dva z nich. Jošt. který jako nejstarší byl vladařem rodu, a Jan, doprovázeli tehdy Karla IV. na korunovační cestě do Říma. Jošt se po korunovaci s většinou Šlechty a vojska vrátil, ale Jan zůstal v císařově průvodu a zažil s nim na zpáteční cestě krvavou vzpouru v Pise. Po jejím potlačení získal od císaře za odměnu pro sebe a své bratry povolení ke stavbě na hoře zvané Malošín, vzdálené 1 % míle od Vitějovic.

Hrad, s jehož stavbou bratři zřejmě už dříve počítali, když už předem měli vybrané stavební místo, byl postaven ke správě zboží bavorovského, které v r.1334 získal už jejich otec Petr od své sestry Markéty, vdovy po Bavoru III. ze Strakonic. Dostal je nejdříve do zástavy a pak zvláštní královskou milostí a po uspokojení dědických nároků Bavorova syna Viléma, dědičně. Ke stavbě byla vybrána hora, jejíž místo je v listině určeno polohou Vitějovic. Je to lokalizace dosti násilná, protože hora Malošín leží asi 2 km na severozápad od Bavorova při cestě z Netolic do Strakonic. Vitějovice, kde stál, jak bylo uvedeno, ještě z počátku 14.století kamenný hrad, jsou tu však sotva uvedeny náhodou. Rožmberkové motivovali svou žádost o povolení stavby patrně právě tím, že tento hrad, který původně sloužil k správě bavorovských statků, je už bezmála 50 let opuštěn a že je tedy třeba k správě a obraně zboží postavit hrad nový, zvláště když ani panské sídlo v Bavorově, zděděné po předchůdcích nepovažovali pro tento účel za vhodné. V roce 1364 byla stavba bezpochyby už dokončena, protože se téhož roku mluví výslovně o hradě Helfenburku a v r. 1369 začíná souvislá řada hradních purkrabí. ( První purkrabí Jaroslav, pověřený patrně zděním stavby, se jmenuje už v r.1357).

Místo ke stavbě vybrané, byl ostroh, jímž východně od obce Koječín končí pohoří zvané Mlaka, táhnoucí se odtud směrem severním. Ostroh, oddělený od vlastního hřebene plochým sedlem, nesledoval však — jak bychom očekávali — směr hlavního pohoří, ale hřbet, který byl jeho páteři, byl k němu kolmý, táhnul se od západu k východu. Protože nejsnadnější přístup k ostrohu byl ze severu, ve směru hlavního hřebene, a hlavní osa hradu se vázala přirozeně na osu ostrohu, došlo tu k jevu dosti neobvyklému, že se totiž v dispozici hradu uplatnily dvě osy navzájem k sobě kolmé. Důsledkem toho bylo, že se vnitřní jádro hradu neobracelo k příchozímu jako obvykle svou nejužší stranou, ale naopak podélnou, nejdelší osou, takže se před příchozím rozvinulo v celé délce.

Hrad měl tři části. Obytné jádro s příhrádkem zaujalo podobně jako na Menštejně, Kašperku nebo Radyni nejvyšší místo staveniště. Byl to hřbet táhnoucí se od západu k východu, který se na straně jižní skláněl do údolí a na straně severní se příkrým skalnatým lomem vztyčoval nad zmíněným sedlem. K němu se připojovala dvě předhradí: jedno na severu a druhé na jihu. Hrad tvořil tak půdoryse přibližně kruh, uzavřený hradební zdí a chráněný – s výjimkou východní strany, kde příční hřbet spadal příkrými útesy dolů — kolem dokola hlubokým příkopem a valem. Zadní předhradí, spojené výpadní brankou a můstkem s rozšířeným koncem valu (opevněným patrně srubem), obklopovala jen jednoduchá hradební zeď s cihelným cimbuřím, dosud zvenčí dobře viditelným a pozdější nadezdívce. K ní přiléhaly zvnitřku později přistavované a rozšířené hospodářské budovy se stájemi v přízemí a čeledníkem v patře, přestupném z dvorního schodiště po pavlači. Mnohem lépe než zadní předhradí, chráněné prudkými svahy, byla zabezpečena severní, vstupní část hradu. V jejím opevnění lze rozeznat několik stavebních fází. Nejstarší z nich je přihrádek, postavený na svahu skalnatého příčného valu horního hradu a rozšířeny na západní, vstupní straně ve větší plochu, natočenou k severu k vstupní cestě.
V jeho přes dva metry silné a značně vysoké zdi byla první vstupní brána, chráněná zvenčí úzkým parkánem, po jehož ohradní zdi zbyli v příčné hradbě příhrádku ještě ozuby.

Vlastní vstup, proražený v čelní zdi příhrádku a takto zabezpečený, se se uzavíral už jen vraty, zajištěný zpředu hřebenem. Ostění vstupního portálu je sice již dneska vytrhané, ale po slepém segmentovém oblouku, který nahoře uzavírá vpadlinu, v níž se pohybovala okovaná mříž, tu dosud zbyly koutové výběhy, jeden je ještě v původní poloze, druhý je dnes uložený v nádvoří vnitřního hradu. Podle popisu hradu z r. 1721 byl prý nad branou „na kameni ve zdi zasazeném vytesán štít Rožmberský s přilbicí a svojí růží“. A. Sedláček viděl štít s růží zazděný na vnější straně brány do štětínského dvora, na vnitřní straně viděl desku s rožmberskou růží a štít, přepásaným příčným břevnem (znaky Jana z Rožmberka a Elišky z Halsu). Velká věž byla polohou vázána na hlavní vstup, a proto bylo nutno, vzhledem k přílišné délce čelní zdi, postavit do východního nároží ještě jednu věž. Protože, však byl hrad na této straně dostatečně zabezpečen nepřístupným terénem, stačilo postavit jen menší strážní vížku, měřící jen 6m v průměru s obvodní zdí v prvním patře pouhých 130cm silnou. Nad přízemím, přístupným jedině shora otvorem v podlaze, měla věž ještě tři plochostropá patra, z nichž první, vstupní, bylo přístupné ze sousedí už zbořené budovy po dřevěné pavlači. Z přihrádku šla původně cesta přímo do vnitřního hradu věžovitou, dovnitř otevřenou branou, z jejíhož vjezdu, uzavíraného vraty, tu zbyl dosud kus hrotitého portálu se zkoseným ostěním a kamenným patníkem. V druhé stavební periodě, avšak ještě ve 14. století, byla tato brána zajištěna předhradím, před nimiž tu byl ve skále pracně vylámán příkop, přemostěný dvěma lávkami: užší se překlápěla přes branku pro pěší a druhá širší přes hrotitý oblouk vjezdu, z něhož zbyla ještě část ostění, šikmo přiseknutého nad soklem a pod ním kamenná konzola s drážkou pro točnici mostu. Z rámu pro padací můstek branky pro pěší zůstalo jen několik tesaných kvádrů. Zbytek i se segmentovým záklenkem branky, posunutých do vnějšího lícu hradby, byl nově vyzděn až při některé pozdější úpravě, snad až v 19.stol. Do zbytku vpadliny nad brankou byly v r.1967 zazděny dva znaky: nahoře deska s rožmberskou růží a štítem s příčným břevnem ( Jana z Rožmberka a Elišky z Halsu), pod ní kamenný klenák s reliéfem sférického trojúhelnika štítu s rožmberskou růží, přenesené už v r. 1937 na hrad ze dvora ve Štětíně. Předbraní nebylo patrně vůbec kryté, jeho zdi, jak se zdá, byly ukončeny jen cimbuřím s širokými zuby. Přesto však měl průjezd po bocích sedilia, jejíž sdružené, z velkých gotických cihel vyzděné oblouky spočívaly na žulových konzolách. Protože v těsné prostoře předhradí nebylo místa pro rumpál, na nějž se obvykle při vytahování navíjela lana padacích mostů, byla tu pod fošnovou podlahou průjezdu šachta, do níž se přes kladky spouštěla při vytahování mostů protizávaží, upevněná na koncích lan a svedená pomocí kladek do šachty. Tento způsob zdvihání mostů, zjištěný na Helfenburce při opravách, se pak opakuje na hradech Točník a Tuchorazi.

Stavbou předhradí však opevnění hradu ještě nekončilo. Souvislý okruh příkopu a valu, na západě přerušený jen výběžkem skalního hřebene, svědčí o tom, že k původní stavbě ze 14.stoletf patřilo i velké severní předhradí, jímž se dnes do hradu vchází. Vstupní věžová brána s oblouky sedilií po stranách, vyklenutými z podobných velkých cihel jako sedilia v předbraní, přesvědčují o tom, že severní předhradí vzniklo současně s ním, tedy ještě na sklonku 14.století. Je to vidět také z toho, že všechny tři gotické bašty, jimiž bylo na východní straně opevněno, byly do jeho ohradní zdi vloženy dodatečně na zřetelné spáry, stejně tak jako hospodářské budovy po obou stranách vstupní věže. Tomu by nasvědčovaly i obě velké znakové desky Jana z Rožmberka a Elišky z Halsu, z nichž jedna je zazděná nad brankou do předbraní a druhá v nádvoří vnitřního hradu: obě patří teprve do druhé stavební periody hradu. Třetí deska s rožmberskou růží v trojúhelném štítě, vytesaném do klenáku, je starší a pochází patrně ještě z první fáze stavby, patřila snad nad branku do vnitřního jádra hradu. Všechny tři znaky jsou dnes svezeny a uloženy na hradě i se zbytky kružeb a jiných kamenických článků, porůznu na hradě nalezených Nejvyšší místo celého příčného hřbetu hradního ostrohu zaujímalo obytné jádro hradu, přistavěné na jihu k čelili zdi, na zbylých třech stranách chráněné asi 5-6 m širokým parkánem. Byl to protáhlý lichoběžník, něco přes 38 m dlouhý, na západní straně, nad branou asi 18 m široký, na opačném koninci při kulaté nárožní vížce o něco užší. Jeho jádrem bylo skoro čtvercové nádvoří, sevřené na užších stranách vyššími obytnými křídly. Bylo přístupné z jihu portálem, dodatečně přezděným segmente, nad nímž byla v hladkém průčelí podle zbylé prohlubně zase zasazena nejspíše znaková deska. Obytná křídla, která nádvoří svírala, neměla stejnou absolutní výšku. Levé křídlo (západní), založené ve svahu nad studnou, mělo pod úrovní dvora dvě patra suterénů, osvětlených zvenčí úzkými štěrbinami okének s ostěním se zkosenou hranou, provedeným pečlivě z tesaných kvádrů. Protilehlé východní křídlo mělo jen jeden suterén, patrně bez oken, dnes již zasypaný. Všechny sklepy byly přístupné z nádvoří vyzděnými šachtami se schodišti, na něž se přišlo při částečných výkopech do roku 1958. Horní sklep v západním i protilehlý ve východním křídle mají dosud zachované vstupní hrotité portály se zkosenou hranou. Kromě přízemí, které mělo v levém křídle podlahu o něco výš než úroveň nádvoří, měla obě křídla ještě dvě patra. Levé křídlo dělila po celé výšce příčná zeď ve dvě plochostropé místnosti se středním průvlakem. Přízemí je osvětlené do západu a jihu, tedy ze stran, chráněných parkánem, stejnými úzkými okénky jako sklepy. Obytné místnosti s velkými obdélníky oken, rozdělených kamennými kříži, byly teprve v 1. a 2. patře. V přední místnosti 1. patra zůstala v západním průčelí ještě kamenná konzola prevetu a v sousední místnosti v rohu kamenný krb. Přední místnost druhého patra se špaletami oken široce dovnitř rozevřenými, byla patrně vytápěná kamny. Podobné dělení bylo i ve východním křídle, které však mělo výjimečně v zadní místnosti přízemí lomenou valenou klenbu. Nejlepší výpravu měla přední místnost 1. patra, jejíž stěny i okenní výklenky byly podle latí, zapuštěných do zdí, pokryty táflováním. Místní tradice ztotožňovala místnost s hradní kaplí, jejíž existence na hradě je skutečně i historicky doložena v hradním Inventáři z r. 1452. O existenci kaple na hradě — a to ještě ve 14. století— svědčí i zlomky kružeb, nalezených v suti.

Dvorní stěna východního křídla je dnes bohužel až na přízemek úplně zřícena, ale dveře v 1. I 2. patře dvorního průčelí protějšího křídla zřetelně naznačují, že místnosti v obou patrech byly spojeny na straně do nádvoří pavlačemi. Původně to byly bezpochyby prosté dřevěné pavlače, jejichž vodorovné nosníky byly podepřeny šikmými vzpěrami, po nichž jsou v obvodním zdivu dvora na vstupní straně dosud zřetelné kapsy. Původní pavlače tedy neměly svislých podpor. Krádce po dostavbě bradu byly však odstraněny a nahrazeny v přízemí kamennou arkádou, z níž byly při posledních výkopech nalezeny v nádvoří po pravé straně zbytky tří osmibokých kamenných pilířů, některé i s původními sokly, založených částečně na obvodním zdivu schodišťových šachet. Od dalších se našly při severní ohradní zdi alespoň čtverhranné základy.

Kamenná arkáda, spočívající na každé straně na čtyřech polygonálních pilířích, byla podle stop po stropních trámcích v obvodovém zdivu plochostropá a nesla v 1. patře uzavřenou chodbu, osvětlenou okny se sedátky ve výklencích. Ze severní chodby byla bezpochyby krytá pultovými a sedlovými střechami, takže zvenčí vypadala jako hradební ochoz na Menštejně. Tvořilo tedy i zde hradební obytné jádro protáhlý hranol, obepjatý jednotnou plochou průčelí s nárožím, vyzděným z tesaných kvádrů, z něhož na obou užších koncích vyčnívaly o patro vyšší obytné budovy. Teprve dodatečně, patrně až na konci 15. stol., kdy se hrad přestavoval, byla dvorní chodba zvýšená o další patro. Nástavba je nápadná nejen tím, že je provedena z lomového zdiva, silně promíšeného cihlami, ale zvláště tím, že byla v obou průčelích rozepjata mezi nároží křídel, vyzděná z tesaných kvádrů.

Nedostatek architektonických Článků nedovoluje sled těchto přestaveb přesněji datovat. Téměř všechna tesaná ostění byla po opuštění hradu na konci 16. stol. postupně vytrhána a použita okolními sedláky jako stavivo. Kromě úzkých okének suterénů a přízemí zůstalo v původní části jádra jen několik zlomků okenních ostění v 2. patře, jejíž profilace – šikmice, oddělená ústupkem od vnitřního výžlabku, je stejná jako profilace oken ve 3. patře velké věže na Karlštejně. V suti se našly také zlomky kružeb a celý pilíř z dvorní arkády paláce, vysoký 620 cm. K datování druhé stavební periody, spadají ještě do 14. stol., v niž byly dřevěné pavlače nádvoří nahrazeny arkádami a zděnými chodbami, by mohly posloužit kamenné znaky, o nichž jsme se už zmínili. Byly to znaky Jana z Rožmberka a jeho manželky, rakouské šlechtičny Elišky z Halsu, které tu mohly být zasazeny nejdříve po r. 1374. Až do té doby drželi totiž hrad a panství čtyři bratři rožmberští společně, V nedílu. Při rozděleni statků v r. 1374 připadly Helfenburk a Menštejn spolu s Rožmberkem, Vítkovým Hrádkem, Frymburkem, Krumlovem, Poděhusy, Bukovskem, Příběničkami, Miličinskem, Sedlčanskem, Zbirohem, Strašicemi a Třeboní Petrovi a Janovi, zatímco zbytek s Příběnicemi, Choustníkem, Novými Hrady, Vildštejnem a Žíželicemi připadl Oldřichovi. Jošt se dělení nezúčastnil, protože už v r. 1369 zemřel. Jediným majitelem obrovského majetku se však stal Jan teprve po smrti Petrově v r. 1384, kdy také nabyl skutečného práva označil hrad svým znakem. Muselo se to však stát ještě před rokem 1389, kdy zemřel. Po něm připadlo dědictví poslednímu z bratří Oldřichovi a po jeho brzké smrti v r. 1390 sjednotil ve svých rukou celý obrovský majetek rodu jediný mužský potomek čtyř bratří Oldřichův syn Jindřich.  zdroj: Ing. Arch. D. Menclová

Mapa