Slezskoostravský hrad Slezská Ostrava

Slezskoostravský hrad

Hrad byl založen jako strážní hrad Opolských knížat u pomezí Moravy a Slezska na počátku 13. století. Měl střežit přechod přes řeku Ostravici na důležité zemské stezce ze Saska přes Opavu do Těšína a dále do Krakova.
Zdejší brodiště přes řeku Ostravici (směrem k Zárubku) bylo hlavním důvodem založení slovanské osady Slezská Ostrava a o něco později na protilehlé straně založení Moravské Ostravy. Slezská Ostrava se poprvé písemně připomíná v listině papeže Řehoře IX ze dne 26. května 1229. Hrad měl plnit obdobnou funkci, jakou na moravské straně plnil hrad Landek.
Hrad byl vybudován na vyvýšeném ostrohu nad soutokem řek Luciny a Ostravice.. Od roku 1327 bylo Těšínsko natrvalo připojeno k českému státu a Slezskoostravský hrad ztratil svou funkci pohraničního hradu. Reka Ostravice přestala být státní hranicí a stala se hranicí mezi panstvími olomouckého biskupa a těšínského knížete, hranicí mezi Moravou a Slezskem.
Později se těšínská knížata přestala o hrad zajímat a od roku 1380 zde vládla nižší šlechta. Zlatým věkem je období 1508-1714, kdy tu vládli Sedličtí. Hrad přestavěli na renesanční zámek a postavili 10 km dlouhou vodní strouhu pro rozvoj rybníkářství a řemesel.
Od roku 1711 se stali majiteli hradu Vlčkové (Wilczkové). Ti v něm však nikdy nebydleli, hrad sloužil pouze jako sídlo správy slezskoostravského panství a dále chátral. Nakonec díky těžbě uhlí pod samotným hradem přivedli zámek k úpadku. V roce 1804 byl zámek na Slezské Ostravě téměř pustý, v roce 1843 vypadal jako zřícenina. Před rokem 1848 byl zbořen rytířský sál, 1872 vyhořelo levé křídlo. Hrad během své existence prodělával mnoho marných pokusů o záchranu, dokonce ještě v 60. letech 20. století měl své nájemníky. Do roku 2003 byl hrad nečinný, byla opravena pouze střecha věže. Hrad je v majetku města, na jehož náklady byl hrad rekonstruován a v roce 2004 předán veřejnosti pod správou společnosti Ostravské výstavy, a.s..

Wilczkové

Roku 1714 koupil rakouský vojevůdce a diplomat Jindřich Vilém Vlček z Dobré Zemice Slezsko-Ostravské panství se zámkem – byl to nejbohatší slezský šlechtic své doby. Stará šlechtická rodina Vlčků pocházela z Ratibořska či Kozelska, přijala svůj přídomek pánů z Dobré Zemice od obce Dobrá u Frýdku-Místku, která jim patřila od 15. století. Tento šlechtický rod přijal polskou podobu jména Wilczek. V polovině 18. století za Josefa Marii Kašpara hraběte Wilczka došlo v Polské Ostravě k nálezu kamenného uhlí v údolí Burňa. František Josef Wilczek zahájil na Ostravsku v roce 1787 těžbu černého uhlí. Další zástupce Wilczků – Hanuš – dal souhlas k těžbě uhlí pod hradem, až do 30. let 19. století byl nejvýznamnějším uhelným podnikatelem ve Slezské Ostravě. Jan Nepomuk hrabě Wilczek (1837-1922) po svém dědovi Franz Josefovi a svém otci Stanislavu Wilczkovi zdědil v roce 1847 na Polské Ostravě Hraběcí štolné doly a dále doly Žentourový, Bedřich, Trojice, Prokop, Neumann a Anna. Za svého života kumuloval těžbu z Jakloveckých a Porubských slojí do moderních hlubinných dolů (1852- důl Jan Maria, 1861 – doly Ema a Lucie, 1870 důl Trojice, 1871- důl Michálka, který navazoval na Důl Jan). Zajímavostí je, že Jan Nepomuk hrabě Wilczek se v letech 1872-74 dvakrát zúčastnil výpravy k severnímu pólu na lodi Tegetthoff. Výprava objevila nové ostrovy zvané Země Františka Josefa a další část ostrovů pak byla nazvána Země Vlčkova. Panství v držení tohoto rodu zůstalo do roku 1945, pak byl majetek rodu Wilczků zkonfiskován. Hlavním sídlem rodu Wilczků byl a je dodnes hrad Kreuzenstein u Vídně.

Poddolování hradu

Rakouský stát nechal u rybníku Zárubku vyhloubit jámu Herminu (Hermenegildu), kterou od státu v roce 1856 koupila společnost Severní dráha Ferdinandova. Tato jáma, dále jáma Jakub (1859) a Vilém (1868) těžily uhlí přímo pod zámkem, Wilczkovy doly zasahovaly do předzámčí. Pod hradem vznikly dutiny po vytěženém uhlí a hlušině, zdi hradu začaly praskat a nachylovat se, v roce 1895 byl hrad poddolován a postupně poklesl o 16 m. Majitel hradu Wilczek požadoval po Severní dráze Ferdinandově odškodnění, které se použilo na opravy hradu, hrad se však dále bortil. Těžba pod hradem byla zastavena až v roce 1961.

Pozůstatky těžby uhlí – výdušné jámy v okolí Slezskoostravského hradu

Dobývání uhlí v ostravské části bylo provázeno řadou negativních jevů, kterými byla ohrožována bezpečnost horníků a celého dolu – důlní požáry, průvaly vod, průtrže uhlí a plynů nebo výbuchy plynů. Tyto jevy způsobily řadu havárií, které měly za následek I ztráty lidských životů.
Jedním z nejzávažnějších rizik hornické činnosti bylo uvolňování výbušných plynů (metanu) z uhlonosného masívu do důlních děl. Základním způsobem zneškodňování exhalovaného plynu při dobývání bylo větrání dolu, tj. jeho zředění na bezpečnou koncentraci a jeho odvedení na povrch šachty. Přestože 30. června 1994 byla veškerá těžba černého uhlí na území města Ostravy ukončena a došlo k zasypání a uzavření šachet, důlní plyn si stále nachází komunikační cesty k povrchu. V řadě lokalit byly odvrtány vrty do vyrubaných slojí, které mají sloužit k monitorování situace v uzavřeném důlním prostředí. Jakousi památkou na aktivní důlní činnost je cca 313 odfukových komínků ústících z odplyňovacích a monitorovacích vrtů na nejrůznějších místech Ostravy.

Legenda o bílé paní

V 15. století v epoše husitských válek, narození Johanky z Arku a Kryštofa Kolumba, se narodila 7. dubna léta Páně 1458 při bouřlivé noci, kdy blesky zapalovaly stromy i domy a řeka Ostravice se vylévala z koryta do široké krajiny, v hradní kovárně kováři Petrovi a jeho ženě Marii dcera Hermína. Hermína prožila dětství plné práce, učení s rodiči, kteří ji věnovali jen tolik pozornosti, kolik v té době bylo zvykem a vhodné-určitě nebyla rozmazlována jako děti panské a šlechtické. V 16ti letech vzplanula láskou k potulnému tovaryšovi řemesla kovářského, který zavítal na Slezskoostravský hrad, prý z oblasti Baltu. Dříve než jejich láska došla naplnění, nechal se s vidinou velkého výdělku naverbovat jako žoldák do bitvy, ze které se již nevrátil. Hermína velmi truchlila po své lásce a veškerou svou pozornost obrátila a věnovala pomoci druhým. U báby bylinkářky, bydlící pod hradem, nabrala vědomosti o mastičkách, bylinkách a nemocích, které pak uplatnila při péči o poddané hradu. Při pokusu o záchranu dítěte, plujícího na vratech v rozvodněné řece Ostravici, se jí tato oddanost stala osudnou, neboť se z vod již nikdy nevrátila. Dítě bylo zachráněno dále po proudu převozníkem.
Ta tragédie se odehrála za prvního májového úplňku a Hermína v podobě Bílé paní se začala objevovat v chodbách hradu. Zároveň její zjevení znamenalo vždy úmrtí osoby blízké hradu. Po rekonstrukci a obnově hradu ve 21. století se stala symbolem věčné lásky a ochránkyní zamilovaných. Na její památku se začal slavit první májový úplněk na Slezskoostravském hradě jako DEN ZAMILOVANÝCH.

Mapa